Podařilo se nám stvořit zajímavého antagonistu, jehož oblíbenou barvou je černá, jeho jméno na první dojem vyzrazuje, že je zlý, jako by jeho rodiče věděli, čím se stane, až vyroste, a jeho hlavními koníčky jsou dlouhé monology, bezdůvodné zabíjení svých pohůnků a také - a to se nesmí opomenout - ovládání a ničení světa. To bychom tedy měli, naprosto propracovaný a dosud nikde neviděný záporák, který všem vyrazí dech. (Protože to bude asi to jediné, co se mu nedotknutelnému hlavnímu hrdinovi podaří udělat).
Hm, něco mu ale ještě chybí. Něco, co čtenáři nebudou absolutně čekat.
Chce to nějaký zvrat, který by si netroufl použít téměř žádný autor, neboť je to něco, co ještě nikdo nikdy neviděl! Och, ano, přesně tak, uděláme nemyslitelné - hlavní zloduch bude ve skutečnosti příbuzný hlavního hrdiny a ten o tom až do vyostřeného okamžiku nebude absolutně vědět. Jak geniální! To nám hned otevře nové možnosti, jak s takovým příběhem nakládat.
A to skutečně otevře, ale málokdo do světa nových možností vstoupí.
V prvopočátcích byl tenhle dějový zvrat nepochybně něco, co opravdu dokázalo vyrazit dech. Neříkám, že se teď nikomu nedaří tento příběhový prvek realizovat dobře, ale často se autoři přiklání k tomu, že z hlavního záporáka udělají příbuzného hlavního hrdiny hlavně proto, aby... já nevím, aby v tom bylo větší drama? Aby toho utrpení protagonisty nebylo málo? Tenhle prostředek se dá využít dobře a jako každá už mnohokrát použitá zápletka se dá udělat nějak originálně, nebo aspoň tak, aby čtenáři neobraceli oči v sloup v okamžiku, kdy na odhalení příbuzenských vztahů dojde.
Tohle klišé je trochu jiné v tom, že nezáleží ani tak na důvodu, proč je zloduch hrdinův příbuzný, protože příbuzné si koneckonců nevybíráme. Jde spíš o to, jak se toho faktu chopí autor a jestli uspokojivě vysvětlí, jak je možné, že se někdo, kdo sdílí stejnou krev, může dát na tak odlišnou dráhu povolání. Proto je potřeba, a to se váže k celkové propracovanosti postav, aby zloduch (a koneckonců i hrdina) měl nějaký dobrý důvod pro to, co dělá, a ne jen proto, aby jejich rodinný stav vytvořil jen další zvrat, který ale vlastně k ničemu neslouží.
Změnit příběh to může například ve chvíli, kdy hrdina začne pochybovat o svém poslání padoucha porazit, protože má v sobě kromě heroické stránky i stránku rodinnou. A tak, ačkoliv ví, co zloduch provádí, má v sobě nějaké vnitřní dilema. Nebo se naopak hlavní postava začne snažit dopadnout záporáka až v moment, kdy se dozví, že je to jeho příbuzný, protože v tom bude například zainteresovaná jeho rodinná čest nebo něco v tom smyslu. Těch možností je určitě víc.
Není tedy problém se samotným faktem, že hrdina a padouch mají mezi sebou příbuzenský vztah - jde spíše o to, že to vlastně často nemá moc dopad na příběh, jen to přidává na hrdinově nekonečné zajímavosti a speciálnosti. Naopak hlavní motivací zlouna, proč je s hrdinou nepřítel, je, že jsou příbuzní, a to je tak všechno. Dejte mu také důvod - hrdinu potřebuje ne proto, že je to hlavní hrdina, ale proto, že potřebuje například zničit všechny své pokrevní příbuzné kvůli nějakému rituálu. Hrdinu se snaží zabít/ublížit mu proto, že padouchovi nějak dříve ukřivdil, nebo ublížil, protože protagonista také není svatý a neukáže se, že si za to zloduch vlastně mohl sám. Zlí lidé nevznikají jen tak, většinou k tomu mají nějaký opravdu vážný důvod.
Ještě nápad na konec - většinou je to hlavní hrdina, kdo se dozví o příbuzenském vztahu s hlavním antagonistou - buď od něj samotného, nebo od svého moudrého mentora. Většinou se pak protagonista cítí špinavý a zhnusený, protože je spojený s něčím tak špatným. Co to ale udělat například tak, že padouch je ten, kdo nemá ani ponětí o tom, že je příbuzný s něčím tak otravně dokonalým, a bude kvůli tomu strašlivě trpět?
Jak vidíte, kreativitě a fantazii se meze opravdu nekladou. Kladou je jen lidé, kteří udržují taková klišé při životě.
Michaela Ryšavá