Novinky

Už několik týdnů se raduji z vydání mojí první knihy. Sdílela jsem s vámi všechny možné procesy z její výroby, různé poznatky a postřehy. Avšak je tu jedna věc, bez které by Nirgarethové nikdy nespatřili světlo světa - rozhodně ne v tak úžasné podobě.

Nakladatelství Klika!

Bylo by hříchem opěvovat knihu samotnou, aniž bych věnovala celý jeden příspěvek nakladatelství, které se o vydání postaralo. Ale jak jsem se k zakázkovému nakladatelství vůbec dostala a proč jsem si nakonec zvolila právě Kliku? 

Jak už jsem před nějakou dobou zmiňovala, rozhodla jsem se vydat cestou zakázkového nakladatelství. Představovalo to pro mě zlatou střední cestu mezi klasickým nakladatelstvím a vydáváním takzvaně na vlastní pěst - po celém procesu mohu a poznání toho, co vše je třeba zařídit, bych se do toho sama určitě nepouštěla. 

Zakázkové nakladatelství funguje vcelku jednoduše - vy poskytnete finance a nakladatel se postará o zbytek, ať už se jedná o sazbu, zařízení ISBN, tisk knihy, a hlavně zajistí distribuci knih do obchodů. A bez distributorů se, aspoň dle mého názoru, začínající autor moc daleko nedostane.

Chtěla jsem, aby měla kniha patřičnou úroveň a zároveň jsem chtěla mít jistotu, že opravdu vyjde podle mých představ. Zakázkové nakladatelství tak představuje ideální způsob, jak si splnit svůj sen. Pro někoho mohou být překážkou již zmiňované finance, ale dnes naštěstí existuje spousta platforem, kde se podobné projekty a sny dají podpořit. Já sama jsem zvolila kampaň na Doniu a rozhodně nelituji, neboť mi to nejen dalo peněžní podporu, ale zároveň to přilákalo první čtenáře a kupce knihy. 

Teď už ale k tomu, čím to u mě Klika vyhrála na plné čáře. Už dle nespočtu různých článků ohledně vydávání knih, propagace a jak to vlastně všechno funguje, které lze na stránkách Kliky nalézt, se dalo usoudit, že pan Jiří Nosek - spolumajitel a autor článků - opravdu ví, o čem mluví. Abych se ještě ujistila ve svých dojmech, dala jsem se do čtení knihy Vydej si vlastní knihu od pana Noska, ve které probírá různé formy vydání rukopisu, všechny klady i zápory a hodně se věnuje právě vydání vlastním nákladem. Je to vlastně takový podrobný návod. Ačkoliv pan Nosek ve své knize čtenáři nepodstrkuje to, že by měli knihu vydat právě v Klice, jsem se i tak na základě čtení rozhodla svěřit svůj rukopis právě jim. 

Celá druhá polovina knížky se věnuje propagaci, což je, jak nakonec zjistíte, ta nejdůležitější věc - protože samotným vydáním knihy celá cesta nekončí, ale naopak začíná. Jestli někomu samotná příprava a výroba knihy přijde náročná, je to cesta sice kamenitá, ale jakmile nastane čas na propagaci a prodej, v ten moment jste se vydali pokořit vysokou horu, ke které ta kamenitá, možná mírně strmá, stezka celou dobu směřovala.

Čeho se mi tedy v nakladatelství Klika dostalo? Otevřeného, lidského přístupu, trpělivých  odpovědí na každou moji otázku, vysvětlení toho, jak to kolem vydávání knih funguje a spousty užitečných rad a poznatků. A co je hlavní, díky Klice mám v ruce svůj splněný sen. A jak už jsem určitě už někdy zmiňovala, tenhle sen nekončí jen jednou knihou. Věřím proto, že s panem Noskem a Klikou nespolupracuji naposledy!

Ještě jednou moc děkuji za cennou zkušenost. Pokud by někdy někdo z vás nebo někdo, koho znáte, přemýšlel nad vydáním vlastní knihy, po přečtení už nepochybně víte, na koho se můžete obrátit.

Mrkněte na stránky Kliky: https://nakladatelstviklika.cz/

Mohlo by se zdát, že jsme si o hlavní postavě obrázek už dávno udělali. Víme, jak vypadá, to, že je sirotek, je snad samozřejmost, a je nadmíru jasné, že se jí povede vše, na co sáhne. Je tu ale ještě jeden velice důležitý aspekt, kterým musí hlavní postava oplývat, aby byla vhodným kandidátem na protagonistu.

Musí jí být šestnáct.

Proč šestnáct, říkáte si? Nejspíš proto, aby ona sama dostatečně a bez pochyby splňovala věkový limit na scény, co jsou značeny jako 15+ a nebylo divné, že se o ni uchází hned několik statných, o tři až pět let starších potenciálních romantických partnerů. Šestnáct jí je proto, aby už nebyla malé děcko, ale aby zároveň nepřesahovala hranici již úctyhodného věku, kterou všichni překročí, jakmile jim je dvacet let a víc. Šestnáct jí taky může být z toho důvodu, aby ta postava byla mezi všemi těmi „kmety“ výjimečná tím, že v tak útlém věku všechny předčí svými dovednostmi a moudrostmi (ačkoliv se v mnoha okamžicích nevysvětlitelně chová jako malý fakan).

Ten nejhlavnější důvod pro nízký věk postavy je ale mnohem prostší, než se může zdát. Šestnáct je hlavní postavě proto, že… se pravděpodobně ve stejném věku nachází i sám autor, který se do jisté míry promítá do hlavní postavy a skrz ni chce být lepší, hezčí, zajímavější a schopnější, než jeho samotné já za klávesnicí počítače, kam horlivě datluje svůj text o neporazitelném hrdinovi, který se musí potýkat s krutým osudem a věštbou, díky (nebo kvůli?) níž je vyvolený a musí zachránit svět.

No není to skvělá představa? Pubertální výrostek, který by se pravděpodobně bál zajít si sám k zubaři, je natolik vyspělý na to, aby cokoliv zachraňoval a spasil. Vždyť nezvládne uchránit ani svoji pleť od hnisavých boláků! Ale takové starosti ona postava nemá, protože, kromě toho, že je vzhledově dokonalá, má na práci ono spasení světa a pronášení velkých a rádoby hlubokých mouder, která ale vůbec na její věk nesedí. Ale to nevadí, protože šestnáct je ten správný a vyzrálý věk, kdy se z člověka ještě nestala seschlá mumie. (Dívám se na vás, dvacátníci!)

Nevím jak vy, ale pro mě je těžko uvěřitelné, a hlavně mi to už přijde strašně otravné a ohrané, když je hlavní postava v tomhle náctiletém věku. A ne, kdepak, není to tím, že mě už dávno tolik není - takové hlavní postavy mě nebraly nikdy. Abychom však automaticky nezatracovali postavu, které je plus mínus šestnáct, musím podotknout, že do spousty témat se to hodí. Je vaše hlavní postava student ve škole, ve které se děj odehrává? V pořádku! Je vaše postava učedníkem u nějakého mistra? V pořádku! Stane se vaše postava teen matkou/otcem? Ehm… V pořádku…?

Mladý věk není sám o sobě problémem, jsou to situace, do kterých je to skoro dítě vhozeno. Proč je hned vyvolený a jediný, kdo může spasit celou zemi? Zajímalo by mě, který vládce či ostřílený vojenský veterán by – pokud jsou plně při smyslech – svěřil osud světa do rukou pubertálního člověka, který je mladší o několik desítek let a nemá skoro žádné zkušenosti s bojem ani s vedením armády či samotného království? A dovedete si představit toho hlavního zloducha, jehož hlavní nemesis by v našem světě byla pravděpodobně zarytá fanynka K-popu a celé dny by proseděla u TikToku? Není to k tomu padouchovi trochu nefér a nedělalo to z něj ještě většího ubožáka? Jak by vám bylo, kdyby bylo nějaké děcko lepší než vy a neustále se vám snažilo zhatit plány na ovládnutí světa?

Jak už jsem zmiňovala, a zdůrazním to ještě jednou, nízký věk není problém. Jen to musíte správně odůvodnit. Vraťme se k myšlence pomateného krále. Přišel o rozum, nebo naopak moc dobře ví, co dělá, a chce na své místo nastražit obětního beránka? Koho jiného tam nastrčit, než impulzivního či naivního puberťáka, který se příležitosti chopí, avšak výsledek bude velice rozporuplný? Pokud chcete ze svého náctiletého udělat vyvoleného, navlékněte to třeba tak, že se věštba o jeho velkých skutcích spletla o několik let, což způsobí, že do víru událostí bude muset být hlavní hrdina vhozen už v těch šestnácti letech.

Vím, zabývat se věkem postav a snažit se odůvodnit, proč jsou tak mladé, je asi pro čtenáře zbytečné, ale myslím, že nějaká ta snaha by pěkně dokreslila příběh a právě i rozběhla další, i kdyby jen menší a vedlejší, zápletku.

A pokud nutně netrváte na náctileté hlavní postavě, zkuste jeden ze dvou extrémů – udělejte postavu ještě mladší, nebo naopak starší. Jak by si s takovou nevyvedenou věštbou či posláním vůči své zemi poradilo osmileté děcko nebo takový padesátník, který už chce mít ve svém životě klid? Já bych si takový příběh klidně ráda přečetla. A co vy?

Michaela Ryšavá

Obrázek perfektního a vysoce schopného hrdiny už jsme si udělali. (Což ale neznamená, že si do něj ještě párkrát nerýpneme.) Teď přišel čas, abychom vytvořili jeho zlý, nelogicky jednající protějšek. O kom se to bavíme?

No přece o hlavním záporákovi!

Je vesměs jedno, jak hlavní zloduch vypadá - ačkoliv nejlepší je obléknout ho do černé a dát mu odpuzující, nelidský vzhled, neboť ošklivý = zlý, že ano. Nejdůležitější věcí na padouchovi totiž je, jakou má osobnost a jak se chová. Pojďme se jeho charakteru podívat na zoubek. Hmm, jakou osobnost bychom mohli záporákovi dát? Já nevím, co třeba to, že je… zlý? Brilantní nápad! A jak se jako takový zlý člověk bude chovat? No přece zle!

Když už máme základní představu o tom, jaký hlavní padouch je, měli bychom se přesunout k nezbytné inventární položce, kterou každý takový padouch vlastní - pomocníci, pohůnkové, patolízalové, nohsledi, přicmrndávači, ocasové, poskoci, oběti padouchova náhodného výbuchu vzteku - moment, že vám to poslední pojmenování nějak nesedí? Ale prosím vás, jak jinak nejlépe ukázat, že je hlavní zloduch opravdu zlý?

Představte si tu situaci. Padouch nervózně chodí sem a tam - popřípadě strnule sedí na svém trůnu a mračí se, jako kdyby měl zácpu, protože co jiného by mohl celý den dělat -  a očekává příchod jednoho ze svých pohůnků. Ten přijde, aby donesl špatné zprávy, za jejichž původ a obsah mnohokrát ani nemůže. Jak je známo, nikdo nechce být poslem zlých zpráv, a proto je nohsled patřičně připo...lekaný. Jaká je tedy jediná správná reakce zloducha na špatnou zprávu?

Správně, usmaží svého pomocníka na prach. Přijde poskok s tím, že nebudou moct uskutečnit výpad na hrdiny, protože venku zuří tornádo? Prach. Otravuje s tím, že nemají dost bojovníků a potřebují posily? Prach. Došla hořčice? Prach! Protože to je, jak všichni víme, ta nejlepší strategie, jak mezi řadami přihlouplých poskoků padoucha, který se nenaučil šetřit, udržet morálku a motivaci pro svého pána pracovat.

Tak abychom si to shrnuli - záporák je zlý, protože proto, podle čehož se musí zákonitě chovat, a to nejlépe tak, že bude z vlastního rozmaru obětovávat jediné stoupence, kteří mu jsou ochotní sloužit. Typický zloduch je na světě!

... ale možná, jen možná, pokud nechcete mít takového stereotypního zlouna, to můžete vzít z jiného konce. To, že je padouch zlý, vám nikdo nebere, ale trochu se ovládejte. Jistě, to hned neznamená, že svým přisluhovačům bude každé ráno nechávat zprávu s přáním pěkného dne. Mohl by se ale zamyslet nad tím, a společně s ním i autor, že existuje i jiná cesta trestu nebo jednání se svými pohůnky, než to, že z nich při sebemenší chybě udělá mrtvolu. 

Samo o sobě to moc smysl nedává. Proč by se padouch, kterým celá země pohrdá, bez rozmyslu zbavoval té hrstky věrných, kterou ještě nezmasakroval, protože vstal z postele špatnou nohou? Proč místo toho neudělí nějaký mírnější trest adekvátní situaci, a tím si tak ušetří práci s odklízením zbytků svých poskoků a zároveň se tak nepřipraví o další pomocnou sílu? Pokud si nemůžete pomoci a máte nutkání prostřednictvím záporáka nějakého pohůnka oddělat, mějte pro to relevantní důvod. Jen těžko zabije zloduch svého přívržence, který mu byl oddaný spoustu let, kvůli nějaké prkotině, protože se to zrovna autorovi hodilo, aby ukázal, jak moc je ten zloduch zlodušný.

V jaké situaci je zabití nohsleda adekvátní reakcí? Co takhle zrada? Pokud je padouch zrazen, smrt toho, kdo mu toto příkoří učinil, se dá očekávat. A co tohle? Záporák potřebuje oběť v podobě srdce toho nejvěrnějšího sluhy, co má? Jistě, proč ne! A další, trochu smělý nápad - zabití z milosrdenství. Cože? Padouch a milosrdný? Ano, i to jde k sobě, pokud jste ochotni rozšířit jeho charakter mimo škálu negativních vlastností. Byl jeho poskok vážně raněn, strašlivě trpí a není způsob, jak ho zachránit? Potom je zabití vysoce doporučeno, protože i takový zloduch se nemusí nutně vyžívat v utrpení svých služebníků, a takové gesto ukáže, že on ani vaše psaní slepě nenásleduje cestu, která byla už tolikrát vyšlapaná desítkami autorů před vámi takovým způsobem, že z ní vydupali veškerý život a nemá smysl se ji pokoušet obnovit.

Jenže jak se vyprostit ze stereotypického vnímání toho, jak se chová zlo? Na to je jednoduchá pomoc.

Mějte otevřenou mysl.

Michaela Ryšavá

„Až od tohoto dne šestnáckrát odkvetou stromy a náš jinak klidný svět se změní k nepoznání, současně se změnami přijde někdo, kdo nějakým zázračným způsobem navrátí všechen řád a nebude mu to vůbec trvat dlouho. K tomu, aby se neřeklo, bude muset překonat nějaké ty překážky, ale jelikož je to fakt hustá osoba, nebude to problém. Zažije ztrátu rodičů; potká samozřejmě taky lásku, která všechno zkomplikuje víc, než bude opravdu nutné, a celý průběh nesmyslně zabrzdí pár hloupými nedorozuměními; zažije také zradu a ještě nějaké ty další nepříjemnosti po cestě. A tohle všechno se opravdu stane, protože věštby jsou přesné. Hlavní ale je, že nikdo, ale vůbec nikdo nemá tušení, kdo to bude! Že by to dítě, co se dnes narodí a o kterém je tenhle příběh? Ale kdeže, to by přece bylo až moc jasné, nebo ne?”

- Náhodné orákulum/věštec/svitek papíru/křišťálová koule/potulný kejklíř/písmenková kuřecí polévka atd. 

Také napětím nemůžete dýchat? Také vás věštba absolutně nenechává klidnými? Nemáte ani nejmenší tušení, kdo je onen vyvolený? Tak to jste se asi nesetkali s žádným fantasy příběhem. V tom případě máte velkou výhodu v tom, že se vám nezají ihned po prvních několika stránkách, obzvlášť, když obsahuje nějakou podobnou věštbu nebo proroctví. 

Hm, co tady ještě nebylo? Hlavní postava, která je na první pohled docela obyčejná (čti nudná a nezajímavá) a která není ničím výjimečná, jen tím, že je to psáno z jejího pohledu, se najednou ocitne ve víru událostí, které až podezřele přesně předpověděla nějaká velice originální věštba, která kde se vzala, tu se vzala. Hm, a tady je ještě lepší nápad! Co kdyby ta postava byla tím, o kom ta věštba mluví? To určitě nikoho ještě nenapadlo. Uděláme ze své hlavní postavy vyvoleného, protože jak jinak tu osobu nehodící se pro tak velký a důležitý úkol vhodit do příběhu? Jistě, její vyvolení by se mohlo ospravedlnit nějakými činy nebo predispozicemi postavy, ale to by dalo moc práce. Náhodná věštba bude dost přesvědčivá v tom, aby utvrdila čtenáře, že to farmářské dítko bez jakýchkoliv zkušeností se během půl roku stane prvotřídním bojovníkem, vojevůdcem a nakonec i vládcem celé země. Protože proč ne. 

Prostě hlavní postava bude speciální a úžasná a naprosto schopná od chvíle, kdy se buď dozví, že je vyvolená, nebo už prostě od začátku, protože proroctví si to tak žádá! To zní naprosto...

...nudně, otřepaně a neoriginálně.

Věštby a proroctví často neodmyslitelně patří k fantasy žánru, ať si říká, kdo chce, co chce. Nesnažím se říct, že by se mělo na takové věci zanevřít (i když by hrdinův příběh nemusel být pokaždé ovlivněn nějakou vyšší mocí), bylo by dobré to buď omezit, nebo tomu právě přidat nějakou originalitu, nějaký zvrat, který neudělá příběh předvídatelným. Jen ve svém vyprávění věštbu nechte, to vám nikdo nebere, zkuste to třeba ale udělat tak, ať je předmětem proroctví někdo, kdo k tomu má skutečně předpoklady. Říká věštba něco o tom, že ta osoba sjednotí celé království ? Tak ať tou osobou je například král nebo následník trůnu. Má hlavní postava dle svého osudu porazit strašlivého padoucha a osvobodit zemi? Ať je to někdo, kdo na to opravdu má vlohy - rytíři, kouzelníci - nebo někdo, kdo se na to vypracuje, ale déle než za dva měsíce. 

Dalším nenáročným, ale přínosným zvratem může být i to, že ten vyvolený hrdina z věštby vlastně nebude hlavní postava, ale jedna z vedlejších postav - nejlepší přítel hrdiny, jeho sourozenec, nebo naopak náhodný člověk, který svými činy hlavní postavu zatáhne do víru dění. Když už chcete, aby tím vyvoleným byl hlavní hrdina, nedělejte z něj superčlověka, který zvládne vše, co mu pod ruku přijde. Ať je to klidně mamlas, který zkazí vše, na co sáhne, nebo někdo, kdo necítí povinnost věštbu vyplnit. Můžete zajít dokonce tak daleko, že příběh skončí tak, že se proroctví nenaplní a to buď kvůli neochotě hrdiny, jeho neschopnosti, nebo zásahu někoho jiného.

Možností je spousta a věřte, že průběh vašeho příběhu a vývoje hlavní postavy není spjatý s nějakou otřepanou věštbou, která předurčuje vaše dílo akorát k tomu, aby se stalo jedním z dalších nudných klišé.

Michaela Ryšavá

Chcete začít svůj příběh tak, aby čtenářům hned při prvních řádcích vyrazil dech a oni s velkým napětím hltali každé další slovo v očekávání, co se po tak epickém úvodu bude dít dál? Stačí k tomu jediná dvě slova.

Crrn crrn!

Ano, správně. Receptem na úspěch vašeho příběhu je dramatické zazvonění budíku, které dle své mistrné psané formy prozrazuje, že bude příběh velice kvalitní. Aspoň tedy po zvukomalebné stránce. Jak už jistě tušíte, opravdu neotřelým a jedinečným způsobem, jak může příběh začít, je probuzení hlavní postavy. Jak prosté!

Pokud si ovšem zoufáte, že ve vaší knize budíky neexistují, nebo je vaše postava tak chudá a nebohá, že si ho nemůže dovolit, žádnou paniku. Druhá nejlepší možnost, jak uvést příběh, je ta, že hlavního hrdinu probudí osoba, co se nachází nejblíže, a to nejčastěji slovy: „Vstávej, už je ráno!” nejlépe doplněné další větou: „Musíš do školy/do práce/zachránit svět!” Hlavní hrdina samozřejmě nezahálí a za otráveného brblání, že už je „zase to pitomý ráno”, se vyhrabe z postele a jde tvořit nějaké hodnoty. Těžko si představit, že se takováhle budící interakce odehrává každé ráno. Další den se to už samozřejmě ale neděje, protože se příběh - v tom lepším případě - posouvá dál.

To ale není tak úplně všechno - nestačí hlavního hrdinu jen probudit. Čeká vás totiž další, o něco složitější část. Musíte popsat jeho ranní rutinu. Do toho spadá provádění ranní hygieny, dělání si účesu, popis toho, na jakou stranu si češe pěšinku, kolik minut si čistí zuby a co si na sebe obléká. Je úplně jedno, že to není vůbec důležité pro příběh nebo že hlavní hrdina nedělá nic výjimečného nebo zásadního. Je fuk, že se například každé ráno oddává koupeli v krvi lidí, co ho v dětství šikanovali. Hlavně že víme, co má na sobě.

Pokud aspoň lehce pochybujete o tom, že vám právě takový úvod zajistí spoustu věrných čtenářů, tak... to máte v hlavě ještě docela v pořádku. Pravdou je, že takovéhle úvody mě osobně téměř vždy odradí a od příběhu už nic moc originálního a zvláštního nečekám. Ačkoliv se to může zdát kruté a unáhlené, stačí mi přečíst několik dalších kapitol, abych se přesvědčila, že jsem měla pravdu. Tímto vás však nechci nabádat, abyste nečetli příběhy takto začínající, jen bych chtěla podotknout, že takový úvod se snadno ztratí mezi těmi desítkami až stovkami začátků, které by, kdybych je všechny dala vedle sebe, absolutně splývaly dohromady a rozlišit by se daly jen jmény hlavních postav. Pokud vůbec.

Existuje spousta jiných způsobů, jak příběh odstartovat. Jeden z mých nejoblíbenějších způsobů je vhodit postavu, a tím pádem i čtenáře, rovnou do akce, kdy se již něco děje. Nemusí to nutně znamenat, že máte hned začít hlavní zápletku. Přece jen by se v tom čtenář jen těžko vyznal. Může to být i klidně něco méně významného pro příběh. Dejme tomu, že je to takový „úvod před úvodem”. Čtenáře zaujměte akcí, pak z té situace hrdinu dostaňte a následně navažte klidnější částí, kdy se s protagonistou a jeho světem a okolím budeme moct seznámit.

Jestli ale i tak chcete svůj příběh začínat probuzením, udělejte to trochu… jinak. Obecně je těžké tohle provést nějak originálně, protože ať už někdo přišel s jakýmkoliv nápadem, někdo to po něm pravděpodobně zreplikoval, což mohlo vyústit v to, že se to opakovalo tak často, až se z toho stalo klišé. Jak do hrdinova probuzení tedy vnést špetku… zajímavosti? (Záměrně nepíši originality, protože tady se to těžko bude vymýšlet. Tedy aspoň mě nic dalšího nenapadá.) Postava by se například mohla probudit z nějakého snu, který probuzení předcházel, ale pozor - nakonec zjistí, že to vlastně sen nebyl! (Třeba.) Hlavní hrdina se také může probudit jinde než doma, například ve vězení nebo na místě, kde v životě nebyl. Můžete to uhrát na klasickou ztrátu paměti, nebo můžete zpětně a postupně odhalit, jak se tam vlastně ta postava dostala.

Souhrnně bych pro probouzení postavy doporučila jedno - hlavně ať procitne někde, kde nebude řešit, co si má vzít na sebe.

Nechcete čtenáře hned na prvních řádcích odradit, ačkoliv je váš příběh poutavý. Nebudeme na jinak dobré dílo vrhat špatné světlo jenom kvůli tomu, že jsme si nedali práci s poutavým začátkem, že ne? Proto neřešte to, jak se hlavní postava připravuje do školy/práce/na záchranu světa, a zaměřte se raději na to, jak udělat úvod do vašeho epického příběhu stejně epický.

Michaela Ryšavá

Po delší době pro vás mám zase nějaké novinky, co se týkají psaní, ačkoliv se to netýká samotných Nirgarethů. (O těch již brzy, slibuju!)

V příspěvku k Novému roku a mým předsevzetím jsem se zmínila o tom, že bych se pro rok 2024 chtěla zúčastnit více literárních soutěží. Jak se mi zatím daří toto předsevzetí plnit, popisovat nebudu, neboť je přece jen ještě trochu brzo. (Jelikož je mojí největší motivací deadline a ten nejbližší je až koncem dubna, zůstávám v klidu. Prozatím.)

Jedné literární soutěže se tento příspěvek ale přece jen týká. Někdy na konci srpna 2023 jsem se zúčastnila literární soutěže Poviedka Istroconu. Jak již název napovídá, jedná se o slovenskou soutěž, ale příspěvky mohly být naštěstí zaslány i v češtině. IstroCON, nebo též Comics Salon, co jsem tak pochopila, je významný slovenský con fantasy, anime, komiksu, cosplaye, sci-fi a dalšího. Na této obsahem nabité události měly být v září vyhlášeny výsledky oné soutěže. No, nebyly. Ale o tom až za chvíli.

Do Poviedky Istroconu se posílaly, jak již název napovídá, povídky. Literární žánry byly tři - fantasy, horor a sci-fi. Byla jsem odvážná (nebo možná trochu nerozvážná) a rozhodla jsem se napsat povídku hned pro dva žánry - fantasy a horor. Samotná témata byla dle mého dobrá - pro fantasy, ve kterém se přece jen cítím trochu více doma, bylo téma Mrtví bohové, a pro horor, který jsem brala jako výzvu, abych si zkusila i jiný styl, bylo téma Panenka.

Přiznám se bez mučení, že jsem spíš románový typ a prostě mi dle mého názoru jdou lépe delší díla než povídky. Nicméně jsem se odvážila a povídky stvořila. Své dva výtvory jsem tedy odeslala a s napětím jsem se těšila na vyhlášení výsledků, které mělo proběhnout, jak jsem již zmiňovala, už v září.

Jenže - první kámen úrazu - docela dost velký, takže by se dal spíš nazvat balvanem - bylo, že nikdo dlouhé dny neodpovídal na to, že byl e-mail, a tím také poslané povídky, přijat, jak už to tak u literárních soutěží bývá. Začínala jsem se trochu obávat, že třeba mé povídky nepřijali nebo jim nedošly. (Jak jsem zmiňovala, přece jen posílám vše na poslední chvíli v den deadlinu, maximálně den předtím, což je zlozvyk, kterého nevím, zda se někdy zbavím.) Trochu mě uklidnilo, když se pak na facebookových stránkách, kde byla soutěž vyhlášena, začaly objevovat komentáře od ostatních soutěžících, kteří se ptali po svých e-mailech potvrzujících přijetí jejich povídek. Uf, nebyla jsem v tom sama! Díky těmto komentářům se však vyvalil balvan úrazu číslo dvě - nikdo ze správců stránky na ty komentáře neodpovídal. 

Balvan číslo tři si to vesele koulel ze srázu společně s blížícím se, a následně již proběhnutým, IstroCONem, kdy se ani nepotvrdilo přijetí povídek do soutěže, ale ani to, že byly na conu vyhlášeny tak, jak bylo avizováno. Jelikož jsem na té akci nebyla, netušila jsem, zda vyhlášení proběhlo. V půlce října, tedy dva týdny po tom, co mělo proběhnout vyhodnocení soutěže, se na stránkách a následně v e-mailech účastníků, objevila zpráva, že jsou se soutěží nějaké problémy a že se bude muset najít někdo, kdo se o ni do budoucna bude starat. Pochopila jsem to tedy tak, že u nich nastaly personální změny, a proto nebylo o soutěž postaráno. Nevadí, to se dá pochopit, a jak je známo, lidský faktor je nejméně spolehlivý. Pozitivní bylo, že společně s vysvětlujícím e-mailem přišlo i potvrzení o přijetí povídek do soutěže, společně s příslibem, že vyhodnocení by porota chtěla stihnout do konce roku 2023.

Jak asi tušíte, vzhledem k tomu, že vám o tom zprávu podávám až teď, do konce roku to úplně nedopadlo. Balvan číslo čtyři se dovalil do zdárného cíle do hlubin srázu 15. února 2024, tedy skoro půl roku po původně plánovaném vyhlášení.

A stálo to čekání za to? Ano i ne.

Dle tabulky výsledků jsem se se svými povídkami umístila na 7. a 8. místě, hezky za sebou. (Takže se pak povídky nemohly hádat, že je jedna lepší než druhá, protože obě měly i v průměru stejný počet bodů.) Z celkového počtu cca 38 soutěžících je to naprosto skvělý výsledek, se kterým jsem spokojená a myslím, že to rozhodně není žádná ostuda.

Jenže mezi těmi úlomky všech těch balvanů úrazů, které si s sebou tahle soutěž nesla, jsem v prachu došla uvědomění. Dle všeho i ty lépe umístěné povídky nestály za nic, protože organizátoři soutěže - nebo aspoň správci facebookových stránek - poznamenali, že tenhle ročník byl ze všech nejslabší a do sborníku by se daly ze všech zaslaných povídek publikovat jen ty, co se umístily na prvních čtyřech místech. Následovala informace, že vzhledem k letošním výsledkům nevědí, zda vůbec další ročník soutěže vyhlásí, což se uvidí v květnu tohoto roku. (Trochu si říkám, zda to podle dosavadních zkušeností nebude třeba až v listopadu.)

Takže co jsem si z této literární soutěže odnesla? Na první pohled skvělé 7. a 8. místo, které už ale není tak skvělé, když si uvědomíte, že všechny povídky nebyly hodnoceny nijak extra dobře. A také to, že organizátoři soutěže na ni dle mého trochu rezignovali a z jejich psaného projevu to vypadá, že je vlastně soutěž samotná i soutěžící - kteří to zkazili tím, že, kromě čtyř, poslali nepublikovatelné povídky - už nebaví a vlastně je obtěžuje.

Co se týče povídek, co jsem stvořila, nechám si je prozatím pro sebe, ale minimálně jednu bych vám mohla pak někdy zpřístupnit. Hádáte správně, že by to byla ta zaměřená na fantasy. Koneckonců se odehrává ve stejném světě jako plánovaní Nirgarethové, takže by byla dle mého názoru pěkným doplňkem.

A co říct na konec? Nebudu lhát - mám z celého průběhu (ani ne tak z výsledků) soutěže smíšené pocity. Zúčastnila bych se tedy dalšího ročníku, pokud bude vyhlášen? Upřímně?

Nevím.

Michaela Ryšavá

Kdo by to neznal. Mimo to, že hlavní hrdinka přišla tragicky o oba rodiče, má veškerou moc světa, vše se točí kolem ní a je také vyvolená, ale přitom úplně obyčejná a nezajímavá holka, nese si ještě další strašlivé břímě!

Naráží jen na samé svalnaté sexy muže.

Zde přikládám krátký návod, jak takového muže poznat, abychom se mohli vyhnout jemu i jeho šarmu. Musí být vysoký, nejlépe tmavovlasý, svalnatý a hlavní hrdinka/hrdina si o něm musí myslet, že je „k sežrání", „sexouš" a tak podobně.

Ještě že má protagonista talent na to přitahovat všechny sexy chlápky okolo. Ale hlavní postava ty svůdné jinochy samozřejmě nechce. Nebo ano? Vlastně existují dva extrémy - buď se oba do sebe ihned zamilují, nebo se nenávidí. Není nic mezi tím. Tyto postavy neznají přátelství. I tak ale skončí spolu. 

Vezměme si první možnost. Hned od začátku, co se ti dva potkají, mezi nimi přeskočí jiskra a chtějí být spolu. Ten „sexy chlapec k nakousnutí” dělá vše pro to, aby hlavní postavu zaujal a dal jí najevo, že ji miluje, ačkoliv se znají den. Z nějakého důvodu se mu daří to, že v jejích očích nevypadá jako zvrhlík, jehož chování hraničí se sexuálním obtěžováním. Ona to záhadně přehlíží, protože jí jeho dominance a neodbytnost přijde galantní a imponující. Nutno podotknout, že mu to prochází jen díky jeho neskutečné atraktivitě, a kdyby nevypadal jako vlhký sen všech náctiletých autorek, bylo by jeho chování fuj. Garantuji vám, že hlavní postava a sexy alfa samec se dají do týdne dohromady, přičemž si budou vyznávat lásku až za hrob. Je jedno, že je každý jiný a jejich vztah je založen jen na vzájemné přitažlivosti. Autor - tedy osud - to tak chtěl.

Druhá možnost, jak dojít vztahového happyendu, je počáteční antipatie dvou sexy protagonistů. Z neznámého důvodu se hned na začátku nenávidí a nemohou si přijít na jméno. V tom… ehm… lepším… případě jeden psychicky či fyzicky týrá toho druhého, přičemž se u něj vyvine něco jako Stockholmský syndrom. Ale to je v pořádku, takhle to přeci autor - tedy osud - chtěl. Nakonec se do sebe tak jako tak zamilují a hodí za hlavu všechny rozepře, jako by si nikdy navzájem neublížili. Tadá, happyend!

Pokud oba extrémy selžou a dotyční se do sebe nezamilují ani poté, co spolu absolvují buď půl minuty uslintaného a nadrženého civění, nebo několik dní tyranie, jedna věc bude zaručeně fungovat - odhalená, sexy svalnatá a dokonale vyrýsovaná hruď. V případě ženy jsou to samozřejmě dokonalá „tak akorát” velká ňadra, která na odiv vystavovala celou dobu, ale do té doby neukázala bradavky, takže se to vlastně nepočítá.

Tady to vidíte. Lidé si stěžují, že nemohou najít vztah, a přitom je to tak jednoduché! Stačí být sexy, dokonalý, všemi obdivovaný, vyvolený a hlavně - hlavně musíte být autorem - tedy osudem - předurčeni k tomu, aby vám byl přidělen stejně dokonalý protějšek, do kterého se zázračně zamilujete. Nebo nezamilujete. Ale nakonec zamilujete. Protože jakmile se potkají dva takoví jedinci, je nadmíru jasné, že spolu skončí. Byli přece stvořeni jeden pro druhého - ano, hádáte správně - osudem. Přihoďte k tomu ještě temnou minulost minimálně jednoho z nich a hvězdný pár je na světě. Sem tam sice projdou nějakou tou uměle vytvořenou a zbytečně vyhrocenou krizí, ale nakonec spolu zůstanou. Minimálně kvůli svým přitažlivým zevnějškům - protože o to přece doopravdy ve vztazích jde, že? Láska nikdy nebyla jednodušší.

Proč tomu tak ale v těchto klišé zápletkách plných generických a nesympatických postav je? Uvedeme si vše na pravou míru - možná jsem vám tak trochu lhala. Za tím vším nestojí osud, kdepak, ale samotní autoři. Neuvěřitelné, že?!

Problémem u většiny romancí je právě autor a jeho mylná představa. Ačkoliv se žánru říká fantasy či fikce, neomlouvá to nelogické a ploché chování a přemýšlení postav. Co se představ týká, je to právě autor, kdo vkládá do postav a vztahů své fantazie o tom, jak by měl takový vztah vypadat, nebo jak by chtěl, aby vypadal. A často podle toho i vypadá - nereálně. Proto se zdá, že ten, kdo to píše, nemá ponětí o opravdových vztazích.

Mám pro vás další šokující odhalení, že se až bojím, že to ani nedočtete do konce a raní vás mrtvice… 

Láska na první pohled neexistuje!

Šokující! Pokud by někdo chtěl namítat, že ano, tak se nejedná o lásku, ale o pouhou přitažlivost a chtíč. Tento chtíč se ale v podobných dílech pochybné kvality vydává za lásku, avšak těžko uvěřit, že pouhý vzhled rozhoduje o tom, že se člověk stane tomu druhému oddaný na zbytek života.

Pokud chcete, aby vaše postavy skončily spolu a milovaly se až na věky, udělejte maximum pro to, aby to bylo realistické. V případě, že nebylo použito nějaké kouzlo či lektvar lásky, si k sobě dva musí cestu najít, což ale neznamená, že se budou chtít prvně vykuchat na první pohled. Předchází tomu poznávání, společné trávení času a porozumění jak postav navzájem, tak i čtenáře. Nechte vaše postavy, ať něco společně prožijí. Užívejte si postupného budování jejich vztahu, který nakonec přeroste v lásku. Udělejte to tak nenuceně, že si čtenář ani nevšimne, že jsou postavy  do sebe zničehonic zamilované až po uši. Ani oni si to nemusí hned uvědomit. Láska totiž potřebuje čas.

Michaela Ryšavá

Pokud jste si někdy připadali zbyteční - a tím myslím opravdu zbyteční - nezoufejte. Jsou tu osoby, které jsou na tom mnohem hůře než vy. Kdo je to, ptáte se?

Kamarádi!

Přátelé jsou v životě samozřejmě důležití, to je jasná věc. Jak už jsme si řekli v minulé části, v některých knihách a filmech, kde hlavní postava trpí syndromem dokonalosti a vždy všechno zvládne sama, však společníci často slouží jako pomyslné páté kolo u vozu. Jednoduše řečeno - jsou úplně k ničemu a svojí přítomností nikterak nepřispívají ani v boji, ani ději.

Když už jsou pro příběh aspoň nějak důležití, většinou se stanou obětí únosu, aby je hrdina mohl zachránit. Dalším velkým přínosem přátel je to, že prostě zemřou. Jejich smrt pak slouží jako pouhý nástroj k tomu, aby hlavní postava chvíli truchlila a ukázala se rádoby hloubka jejího charakteru. Koho zajímá, že s daným člověkem neměla nijak výrazný vztah, který by vedl k silným emocím a touze po odplatě? Hlavně, že slouží jako prostředek ke zvýraznění hlavního protagonisty a popohnání jeho cesty za pomstou!

Podle těchto měřítek musí mít tedy každá správná hlavní postava spoustu přátel, kteří jsou buď všichni stejní a bez jakéhokoliv charakteru, nebo naopak představují typické nekompromisní rozřazení podle typů osobnosti, takže s jistotou můžete říct, co bude ten velký silák nebo tichá knihomolka zač. Třetí charakteristika zahrnuje ty, co slouží k tomu, aby si hlavní postavu se zájmem prohlíželi a chtěli s ní chodit. Tak moc dokonalá je.

Páni, tolik přátel a obdivovatelů, to musí být výprava hotová procházka růžovým sadem! Smutným faktem je, že podle pravidel klišé nesmí nikdo z přátel udělat důležité rozhodnutí, porazit silného nepřítele nebo dokonce samotného hlavního padoucha. To totiž většinou zůstane na protagonistovi, který se záhadně ocitne sám jen se zloduchem a jeho přátelé záhadně zmizí, aby tak náhodou nezastínili svojí přítomností hrdinu.

Jak už bylo zmíněno, přátelé hlavního hrdiny jsou hlavně k tomu, aby k němu vzhlíželi, obdivovali ho, nechali se od něj zachraňovat nebo aby byli bezradní kdykoliv, kdy není poblíž, aby všechny vytáhl z průšvihu.

Netvrdím, že všichni přátelé musí být něčím zajímaví nebo že musejí umět obstojně bojovat, ale v momentě, kdy každý z nich ovládá nějaké bojové umění a mají za sebou spoustu bitev, je vcelku neuvěřitelné, že s příchodem hlavního hrdiny o všechny tyto schopnosti a zkušenosti záhadně přijdou jen proto, že to on udělá vše za ně, protože umí všechno sám a nikoho nepotřebuje. Ve spoustě dílech je tedy práce kamarádů jen to, aby čtenářům nenápadně připomínali, jak úžasná a nejlepší hlavní postava je a aby v porovnání s nimi ještě více vynikla.

Přitom by stačilo málo, aby i vedlejší postavy byly zajímavé. Zaměřte se aspoň trochu na jejich charakter a neodbývejte je klasickými stereotypními škatulkami. Pokud se s těmito lidmi hlavní hrdina spřátelí až během příběhu, ukažte aspoň pár situací, které k přátelství vedly, ne jen to, že se potkali, a jelikož byli jediní lidé široko daleko, jsou najednou nejlepšími přáteli.

Chápu, že chcete, aby se hlavní postava blýskla, ale dejte prostor i těm ostatním. Nechte její přátele, aby také přišli s nějakým užitečným návrhem či plánem. Ať oni někdy vyřeší hádanku nebo úkol. Postavte je do boje proti zloduchovi, i kdyby ho měli zasáhnout jen jednou. Pokud zemřou, udělejte to tak, aby v tu chvíli záleželo na nich, ne jen na tom, že hlavní postava je zdrcená a zasažena - pokud to ovšem zloduch záměrně nepoužije jako citové vydírání.

Ukažte, že přátelé jsou užiteční a že nejsou jen pouhé křoví, kam se odhazují odpadky v podobě stereotypních charakterových vlastností, nulové přínosnosti a absolutní neschopnosti.

Michaela Ryšavá

Krásné dlouhé a husté, nejlépe blond, vlasy, oči výrazné či neobvyklé barvy a v neposlední řadě dokonalé tělo. Všichni moc dobře víme, o koho jde. Každý zná toho jednoho člověka, který je tak neskutečně úžasný a bezchybný, až vás napadne, že to snad ani není možné.

To bude tím, že to možné opravdu není.

Navzdory tomu, že se takový úkaz v reálném životě snad téměř nevyskytuje, svět fikce je poněkud štědřejší, co se týče přehlídky dokonalosti. O kom že je řeč? No přece o hlavní postavě! 

A v čem tkví zaručený návod pro stvoření takového perfektního hrdiny nebo hrdinky?

Prvním krokem je do detailu popsat, jak již bylo zmíněno výše, její dechberoucí vzhled. Paradoxem je, že ačkoliv se postavy mnohdy čtenáři takto představí sami, nepřijdou si ničím zvláštní ani krásní. Omyl. Jak se postupem času dozvíte, jsou dokonalost sama.

O tom se záhy přesvědčíte nad výčtem toho, co všechno umí. Ať už je to dokonalá hra na triangl, boj s mečem nebo plynulost v cizím jazyce, kterým nikdo jiný nehovoří, hlavní hrdina aspoň v jedné věci exceluje a je v ní lepší, než zbytek kroužku, kamarádů či náhodných lidí. Je si toho dobře vědom, což dává patřičně najevo všem okolo. A když je hlavní postava rádoby skromná, tak ji vychvalují a obdivují její přátelé, kteří jsou v jejím životě (a v knize) jen k tomu, aby mezi nimi pan či paní Dokonalí vynikli.

Často se tedy stává, že pokud hrdina narazí na nějakou výzvu či činnost, co nikdy předtím nedělal, zkusí to s tím, že vůbec neví, o co jde. A světe div se! Podaří se mu to hned na první - v horším případě na druhý - pokus. To je samozřejmě pro ostatní přítomné i nepřítomné signál, aby zalapali po dechu a začali ho fanaticky obdivovat. Hrdina nad tím mávne rukou a řekne, že to nic nebylo. Málem bych zapomněla - většinou ho to nestojí vůbec žádné úsilí a jako náhodou má pro danou věc skrytý talent nebo je k tomu předurčen.

S takovým úspěchem jde ruku v ruce i skutečnost, že hlavní postava téměř vždy vyhraje, ať už se jedná o boj na život a na smrt nebo partii šachů. Pokud prohraje, byl to její úmysl. Samozřejmě pokud se jedná o závěrečného protivníka na konci příběhu, je nasnadě, aby ho hrdina porazil. Nebo taky ne.

Většinou ale spousta potyček probíhá tak, že ačkoliv je protivník starší, silnější, zkušenější a ovládá bojové umění, ta dokonalá mladá osoba, z jejíhož pohledu sledujeme příběh, vždy vyhraje díky své znalosti kickboxu, karate a brazilského jiu jitsu dohromady, které se naučila a zdokonalila během jednoho týdne. A dokonce se jí podařilo přemoci i svého mistra, který umění boje studoval dlouhá desetiletí. Fíha! 

Pokud má hlavní postava štěstí, odnese si z bitky jen drsnou jizvu příhodně umístěnou tak, aby to přidávalo na jejím sexappealu a tajemnosti. Všechny potyčky nakonec končí tak, že protivníky hlavní postava porazí sama bez jakékoliv pomoci, čímž tak postrádají smysl její společníci, kteří vedle někoho takového nemají šanci zazářit. 

Není asi třeba říkat, že takový scénář, kdy hrdina vše zvládne sám, není moc pravděpodobný - pokud ovšem nemá speciální schopnost naučit se vše v rekordním čase. Nejen v reálném životě platí to, že spousta věcí je jen o náhodě a, ačkoliv je člověk v něčem dobrý, se vždy může najít někdo lepší. 

Pokud není hlavní hrdina robot, je vysoce pravděpodobné, že jen proto, že je velice schopný, neznamená, že vždy vše provede bezchybně a podle očekávání. To, že vždy všechny porazí, vše se mu povede a vše jde podle jeho plánu, začne být po chvíli předvídatelná nuda a veškeré napětí zmizí, protože čtenáři už mohou tušit, jak vzniklá situace dopadne. Už se ani nebojí o hlavní postavu a nemá cenu jí fandit, jelikož to za ně zaprvé udělají jeho oddaní poskoci - ehm, tedy přátelé - a zadruhé vědí, že se čeho bát prostě není, protože postava nikdy nechybuje.

Jestli se vám nejen vaši hlavní hrdinové zdají až moc dokonalí a bez chyb, nechci nabádat k tomu, abyste jejich vzhled, schopnosti a osobnost otočili o 180 stupňů, ale měli byste zvážit aspoň trochu zlidštění a ubrat na jejich záři. Chápu, že kolem hlavní postavy se to vše točí - to by koneckonců nebyla hlavní postava - ale zkuste také dát nějaké uznání a důležité skutky i vedlejším postavám a jejím společníkům. Bude to tak mnohem reálnější a také nebude nikomu lézt na nervy svojí dokonalostí. Není možné, aby toho jeden člověk dokázal tolik.

Samozřejmě, může mít nějakou schopnost, ve které je dobrá, ale nepřežeňte to s jejich počtem. Když se naučí novou dovednost či získá zvláštní sílu, dejte postavě trochu času, ať ji trénuje, ne že ihned bude vědět, co a jak. Nemusíte to sáhodlouze popisovat v několika kapitolách, stačí se sem tam zmínit o tom, jak to postavě jde, a nechte tam časový rozestup, aby to byl běh na delší trať a ne záležitost jednoho týdne nebo měsíce. Jedině tak budou čtenáři postavě moct fandit. A víte proč? Protože se s tím snadněji ztotožní.

Ať už je vaše hlavní postava zajímavá svým vzhledem, osobností či schopnostmi, vždycky musí mít něco, čím čtenáře zaujme i nad rámec bezchybného vzhledu a nepřekonatelných dovedností. Proto to nepřežeňte s její dokonalostí, ať se jim brzy nezají a budou moci lapat po dechu pokaždé, když se ocitne ve zdánlivě bezvýchodné situaci. Však ona to nějak zvládne - ať už sama, s pomocí přátel nebo pouhou shodou okolností.

Michaela Ryšavá