Novinky, Strana 2

Vždycky jsem chtěla být superhrdinkou nebo hlavní postavou ve fantasy knize. Jenže pak jsem si s hrůzou uvědomila, že bych musela splnit jednu podmínku. 

Být sirotek.

Ještě než se vůbec podíváme na zoubek hlavní postavě, která k fantasy - i jakémukoliv jinému příběhu - neodmyslitelně patří, podíváme se ještě trochu zpět. A to tam, kde to všechno začalo - u jejích rodičů.

Pokud hlavní hrdina není prazvláštní magická bytost, která se zrodila ze slunečních paprsků či z nějaké mystické mlhy, zpravidla vznikl spojením dvou lidí. Posláním těchto lidí byla v první řadě produkce jedinečného potomka, kdy mohli s klidem v duši zemřít ihned po jeho narození, ovšem jen pokud se ho měl kdo ujmout a tajit mu jeho původ až do chvíle, než to bude nezbytně nutné pro posun v příběhu.

V takovýchto případech je původ rodičů také mystický a jedinečný, aby po nich měl potomek co zdědit a být ještě lepší než oni dva dohromady. V minulosti vykonali důležité skutky, které je proslavily. K tomu jim i napomohlo to, že byli nejlepší v tom, co dělali, a také to, že se měli stát rodiči ještě někoho výjimečnějšího - to jim spolehlivě zajistí místo na výsluní, ačkoliv ještě, než příběh začne, jsou dávno mrtví! A proč vlastně umřeli? Protože… proto.

Zdá se vám to povědomé? S touto výjimečností a hlavně mrtvolností rodičů hlavní postavy se setkáváme poměrně často. Zdá se, že s živými rodiči by se postava ani nemohla kvalifikovat na hlavního protagonistu. Proč tomu tak je? Je tu hned několik odpovědí.

První důvod je ten nejprostší a nejpraktičtější. Hlavní hrdina, obzvlášť pokud je mu sotva patnáct, by se asi jen těžko mohl vrhnout do nějakého divokého dobrodružství, jehož účelem by bylo naplnění jeho osudu, když mu budou zaclánět rodiče, kteří mu dají zaracha za to, že si neuklidil pokoj. Těžko se pak někam příběh posune, to dává přece smysl, ne?

Také se může jednat o klasický pokus ihned zpočátku udělat z protagonisty politováníhodného chudáčka, který přišel o oba rodiče. Cílem může být snaha učinit ho aspoň trochu zajímavým, obzvlášť pokud to v ostatních ohledech kolísá. Tento důvod je čistě emocionální a nehraje nijak velkou roli v příběhu kromě toho, že si pak hlavní postava vzdychá, jak to má těžké, nebo naopak dělá strašného tvrďáka. Nebo aby mohla být uvržena do spárů tyranů v podobě pěstounů.

Dalším důvodem pro předčasné osiření bývá i to, aby měl hrdina co dělat - pomsta. Kdyby nebyla pomsta, nebyl by ani příběh. Tím však nechci říct, že téma pomsty je špatné, pokud je provedeno správně - většinou jsou ale k vidění právě takové odplaty za rodiče, za jejichž smrt může někdo strašně zlý, a protože je zlý, tak je prostě zabil a jiný důvod nedostaneme. Pokud chceme toto klišé ještě umocnit, hrdina může při každém setkání s daným zloduchem vyřvávat: „Zabil jsi moje rodiče!” (Pro případ, že by to čtenářům stále nebylo jasné.)

Pokaždé, když se hned z prvních řádků dozvím, že hlavní hrdina nemá ani jednoho rodiče, protočím oči v sloup, protože se obávám, že mě čeká další klišoidní příběh. Díky tomuto častému úkazu si někdy říkám, zda je hlavní hrdina hrdinou jen proto, že nemá rodiče, nebo nemá rodiče, protože je hrdina? Zdá se mi totiž, že to k sobě zákonitě patří. Pak si člověk hned rozmyslí, jestli opravdu chce být hlavní postavou.

Tím ovšem nechci nijak zlehčovat smrt těch nejbližších. Samotné úmrtí rodičů jako takové klišé být nemusí, pokud se podá nějakým zajímavým způsobem. Pokud hrdinova rodina žije v krutém středověku, kde se to nemocemi jen hemží, pak je pochopitelné, když jí některý z rodičů podlehne. Pokud žijí uprostřed války, která si vyžádala oběti nejen v řadách bojujících, dává smysl, že byl jeden nebo oba zabiti. Pro to, aby se dokázali čtenáři vžít do hlavní postavy a jejích pocitů, buďte krutí a citoví vyděrači, kteří rodiče nechají žít, aby si k nim vytvořili aspoň nějakou citovou vazbu, a pak je zabijte až v příběhu, kdy na nich bude záležet více.

Nebo je prostě nechte zemřít na nějakou nemoc, která je sužuje už dlouhou dobu. Nebude to sice velký šok nebo důvod k pomstě, ale o to víc třeba bude čtenář překvapený, že jste je opravdu na onu nemoc nechali zemřít, když oni sami ve skrytu duše doufali, že to přece dopadne dobře a nějak se z toho vyléčí. Nebo je nechte zákeřnou nemoc porazit a pak je s dávkou ironie nechte srazit vozem taženým koňmi! Nebo… Ehm, možná jsem se trochu rozvášnila, ale nejspíš chápete, co tím myslím. 

Existuje spousta způsobů, jak toto klišé na jednu stranu zachovat, ale na druhou ho oživit něčím originálním. Pokud pro jeho užití nemáte nějaký relevantní důvod či vysvětlení, rodiče hned nezabíjejte. Nechte je naživu a připravte si pro ně nějakou chuťovku na později, pokud to bude nutné.

Můžete to udělat i tak, že se hlavní postavy rodiče sami dobrovolně vzdali, ať už z nějakého ušlechtilého důvodu, nebo i proto, že je to prostě zmetek, na kterého neměli trpělivost. No dobrá, to nezní zrovna moc epicky, ale i navzdory žánru fantasy se můžou dít věci, co nejsou vždycky tak vzrušující a cool.

A jaké poselství vám předám na závěr?

Ačkoliv se to v tak krutém světě, ve kterém se nejen fantasy příběhy odehrávají, nezdá, lidé mající dítě nezemřou zničehonic jen proto, aby byl jejich potomek o něco zajímavější nebo měl důvod k pomstě. Naopak se budou snažit přežít už jen kvůli němu. Dejte jim proto pádný důvod proč zemřít.

Nebo je prostě nezabíjejte vůbec. Jejich potomci vám poděkují.

Líbil se vám článek? Dejte mi vědět svůj názor do komentářů na moji facebookovou stránku: https://www.facebook.com/profile.php?id=61553200954745

Michaela Ryšavá

Jak jsem již v minulém příspěvku zmínila, kniha je ve fázi, kdy je napsaná a zbývá jí dodat tu lákavou fyzickou formu, kterou si lze osahat. Jenže než taková skutečná kniha vznikne, je potřeba najít způsob, jakým ji přivést na svět - stručněji řečeno, jak ji vydat.

Mezi dalšími otázkami, co mi byly ohledně vznikající knihy položeny, se nachází i tato jedna - a to velice zásadní - otázka:

A to si tu knihu vydáváš sama, nebo přes nakladatelství?

Odpověď zní…

Ano.

Vlastně je to tak trochu od obojího. Když se člověk rozhodne vydat knihu, obvykle ho napadnou dvě možnosti, jak toho cíle dosáhnout. Buď může zkusit své štěstí a zaslat svůj rukopis do klasického nakladatelství, nebo se vrhnout vstříc úskalí samonákladu. Obojí má své klady i zápory, které je potřeba zvážit. A tak jsem zvažovala. A zvažovala.

Nejvíce jsem se zprvu přikláněla k variantě nakladatelství, protože mi to přišlo jako ta nejvíc nóbl možnost, jak vydat knihu. Říkala jsem si, že když usoudí, že je kniha dost dobrá na to, aby se mohla u nich vydat, bude to známka toho, že mé dílo dosahuje aspoň nějakých kvalit. 

Proto jsem opovrhovala samonákladem. Měla jsem dojem, že se touto cestou vydávají jen ti autoři, jejichž knihu by normální nakladatelství odmítlo. Z knih, co si spisovatelé vydávají sami, jsem totiž měla pocit, že jsou něco méně - proč by to jinak nešlo vydat přes nakladatelství, kdyby to stálo za to? Další věcí bylo, že by i moji knihu mohli lidé se stejnými předsudky, jako jsem měla já, odmítat jen na základě toho, že by vyšla samonákladem. Přeci jen neprochází profesionálními úpravami - pokud si na to člověk nenajme lidi, kteří se tím zabývají - a proto se výsledek může často zdát jako nedotažený a nekvalitní.

Nakonec jsem se ale zamyslela a uvědomila si, že vydání s nakladatelstvím také není tím, co bych chtěla. Od úspěchu nadějné - i beznadějné - autory dělí jeden jediný krok. První krok, který ale pro mnohé bývá i nedobrovolně tím posledním - získat zájem daného nakladatelství o to, aby vaši knihu vydalo. A to není vůbec jednoduché. Ve většině případů vám na nevyžádaný rukopis ani neodpoví, v lepším případě vám napíší obligátní větičku, že se vaše dílo momentálně nehodí do edičního plánu. A pokud se přeci jen zadaří a vaše kniha bude přijata, ještě nemusí být nutně zaručeno, že se na pulty obchodů dostane v takové podobě, v jaké jste si ji představovali. Může se totiž stát, že vám redaktor knihu sem tam poupraví a ve výsledku by některé pasáže nemusely vyznít tak, jak jste zamýšleli. A jelikož jsem na své dílo velice háklivá a sebemenší změna by znamenala strašlivou trhlinu ve vesmírném kontinuu, i na cestu s nakladatelstvím jako takovým jsem též zanevřela, stejně jako na samonáklad, kde vám do toho nemluví naopak vůbec nikdo.

Naštěstí existuje ještě třetí varianta, která představuje ono ANO, které je mou odpovědí na otázku ohledně toho, jak se knihu chystám vydat. A ten malý zázrak se jmenuje…

Zakázkové nakladatelství.

Co to znamená?

V podstatě jde o to, že vám na vaše vlastní náklady pomohou vydat knihu. Co se týče financování a propagace, je to vše čistě na vás. Jak se to tedy liší od samonákladu? Takové zakázkové nakladatelství vám zajistí samotnou přípravu knihy - sazbu, ISBN, grafiku, tisk a další. A co je hlavní - dostane knihu k distributorům, kteří ji pak dodají do knihkupectví.

Napsat několik set stránkovou knihu je totiž jen začátek celého toho procesu, dle mého názoru dokonce tím nejjednodušším. Nemusím řešit ty méně zábavné věci, co se týkají vydání, a mohu se zaměřit na samotnou propagaci a další plánování, zatímco se na knize už pomalu a jistě pracuje. Tato varianta pro mě tedy znamenala jasnou volbu. 

A jaké nakladatelství jsem zvolila? O tom si povíme zase někdy příště.

Michaela Ryšavá

Cože? Kniha?

Jak už jsem odhalila ve svém prvním příspěvku, pomalu ale jistě podnikám kroky k tomu, abych mohla vydat knihu. Jakou knihu, říkáte si? Chci vydat prostě nějakou knihu? Nebo už mám na mysli konkrétní, hotové dílo, které netrpělivě - možná už několik let - čeká v pomyslném šuplíku na to, až bude moci spatřit světlo světa?

Stejně tak, jak to často bývá u některých knižních anotací, na jejichž konci se nachází nejeden otazník, správná odpověď leží pod řečnickou otázkou číslo dvě.

Kniha, kterou se chystám vydat, už v jakési hotové podobě existuje už spoustu let. Za tu dobu prošla několika úpravami, ať už menšími, či většími, ale z velké části zůstala věrná své původní myšlence.

Nutno podotknout, že se skutečností, že jsem napsala knihu, z nějakého důvodu nerada chlubím. Ne, že bych se za dílo styděla, ale nejspíš mám přehršel sebereflexe a hlavně pochyb týkající se čehokoliv, co vytvořím. Nevím, proč tomu tak je, ale konečně nastal čas, aby se tyto pochyby začaly odbourávat.

Co je to tedy za záhadnou knihu? Jak se jmenuje? O čem je? Jak je dlouhá?

To jsou asi nejčastější otázky, které mi byly položeny, když jsem se někdy odhodlala někomu prozradit, že píšu - nebo že mám napsanou - knihu (a nejen jednu!). Pojďme si tedy na ty otázky společně odpovědět!

Jak se kniha jmenuje?

Nirgarethové, Strážci noci: Jako lovná zvěř

Jak už název může napovědět, jedná se o první díl plánované série pojmenované Nirgarethové, Strážci noci o blíže nespecifikovaném počtu knih. Zatím jsou napsány dvě knihy a ta třetí se může pyšnit první kapitolou. (Pomiňme fakt, že jsem na ni už přes tři roky nesáhla, což je strašná škoda, protože bych ji už touhle dobou měla dávno napsanou. Ale co už.)

O čem kniha je?

Je to fantasy o… upírech! Nejedná se však o úplně typické upíry jako z klasické gotické literatury nebo naopak o upíry, kteří slouží jako tajemný a velice přitažlivý protějšek pro hlavní postavu. Řekněme, že se těmi typickými upíry inspiruji, ale přidávám jim vlastní prvky.

Jak je kniha dlouhá?

Hodně.

Možná až moc.

Pro ty, co se rádi začtou a je jim líto, když mají knihu přelouskanou za den - naprosto ideální!

Reálně se jedná o zhruba 610 normostran, což může být méně, nebo více podle toho jak přesně bude zvolená sazba. Tohle číslo může být odrazující - i mě to vyděsilo, když jsem si to spočítala - ale věřím, že pokud se kniha líbí a dobře se čte, počet stránek není nakonec tak důležitý. Doufám.

Co se týče konkrétnějšího děje knihy, o tom si podrobněji povíme jindy - až se mi podaří sesmolit anotaci, která bude opravdu stát za to a co nejlépe vystihne podstatu děje.

Zatím tedy nebudu vyzrazovat nic víc - snad jen to, že pokud máte v knihách rádi, když je příběh zaměřen na více postav - ať už na té kladné nebo záporné straně - když jsou v ní kouzla, nadpřirozené schopnosti a akce, mohlo by to být to pravé pro vás.

A pokud si myslíte, že by to mohlo zaujmout někoho, koho znáte, určitě neváhejte a zmiňte se jim!

Michaela Ryšavá

Každá kniha musí mít svůj začátek. Měla by mít první kapitolu, která odstartuje celý příběh. Kapitolu, co vzbudí zájem a navnadí čtenáře na to, co se bude dít dál.

Jsem Michaela Ryšavá a tohle je první kapitola mého příběhu, který jsem se rozhodla psát a o který jsem se rozhodla podělit se všemi, co o něj budou mít zájem. Tenhle příběh není o ničem jiném než o tom, jak jsem se rozhodla splnit si sen a vydat vlastní knihu.

Zde se budu dělit o svoji cestu za dosažením toho velkého cíle, na jejímž konci snad bude čekat ona vytoužená odměna ve formě knihy. Mimo mé myšlenky zde bude i možnost si knihu pořídit - ale zatím ještě nebudeme přeskakovat na poslední kapitolu.

A jelikož si myslím, že někdy stačí, aby první kapitola příběhu byla krátká a výstižná, nezbývá mi nic jiného, než vás přivítat na svých stránkách a popřát vám příjemný pobyt a počtení - ať už tu se mnou zůstanete byť jen na první kapitolu, nebo až do samého závěru.

Michaela Ryšavá